V CB Peck ctíme přesvědčení, že každý člověk má možnost pozitivně přispět k tomu, aby svět byl lepší. Bez ohledu na to, v jaké situaci se ocitl nebo jaké okolnosti člověka přivedly tam, kde právě je, může vždy svými dalšími rozhodnutími zvolit tu správnou cestu.
Abychom navodili atmosféru otevřenosti a sounáležitosti, často při týmových trénincích i seminářích určených pro veřejnost přečtou na úvod naši facilitátoři povídku Rabínův dar. Povídka nabízí mnoho možností, jak interpretovat její záměr, posuďte sami a přibližte se způsobu myšlení v CB Peck.
Rabínův dar
Tento příběh je o klášteru, který postupně upadal. Kdysi velký řád, jako důsledek
vlny protimnišského pronásledování během sedmnáctého a osmnáctého století a vzestupu sekularismu v devatenáctém, byl zdecimován a všechny jeho odnože byly uzavřeny. V chátrajícím hlavním domě zůstalo jen pět mnichů: opat, jakožto představený kláštera a další čtyři mniši, všichni měli přes 70 let. Zjevně se jednalo o umírající řád.
V hlubokých lesích obklopujících klášter stála také malá chýše, kterou občas využíval rabín z nedalekého města jako poustevnu. Prostřednictvím jejich dlouholeté modlitby a rozjímání se staří mnichové stali tak trochu jasnovidci a vždy mohli vycítit, kdy je rabín v lese ve své poustevně. “Rabín je v lese, rabín je zase v lese" šeptali si mezi sebou.
Když se trápil nad blížícím se zánikem svého řádu, napadlo opata v jednu takovou chvíli navštívit poustevnu a zeptat se rabína, jestli by náhodou nemohl nabídnout radu, která by mohla klášter zachránit.
Rabín přivítal opata ve své chýši. Ale když mu opat vysvětlil účel své návštěvy, rabín s ním mohl jen soucítit. "Já vím, jak to je," vysvětlil. "Duch odešel z lidí. V mém městě je to stejné. Téměř
nikdo už nechodí do synagogy." A tak starý opat a starý rabín společně plakali. Pak četli části Tóry a tiše hovořili o hlubokých věcech.
Přišel čas, kdy opat musel odejít. Vzájemně se objali. "Bylo skvělé, že jsme se po tolika letech setkali, ale přesto jsem nedokázal naplnit účel mé návštěvy," řekl opat. Nemůžeš mi nějak pomoci, něco říci, dát nějakou radu, jak zachránit můj umírající řád? "Ne, je mi líto," odpověděl rabín. "Nemám žádnou radu. Jediné, co Ti mohu říci, je že Mesiáš je jedním z vás."
Když se opat vrátil do kláštera, jeho mniši se kolem něj shromáždili, aby se ho zeptali: "No,
co říkal rabín?" "Neuměl pomoci," odpověděl opat. "My jsme jen plakali a společně četli Tóru. Jediné, co řekl, když jsem odcházel - bylo to něco záhadného - bylo, že Mesiáš je jedním z nás. Nevím, co tím myslel."
V následujících dnech, týdnech a měsících o tom staří mniši přemýšleli a ptali se, zda je v rabínových slovech nějaký možný význam. Mesiáš je jedním z nás? Mohl by snad myslet jednoho z nás mnichů tady v klášteře? Pokud ano, tak kterého? Domníváš se, že myslel opata? Ano, pokud měl na mysli někoho, pravděpodobně myslel opata. Je to náš představený už více než jednu generaci.
Na druhou stranu mohl mít na mysli bratra Thomase. Bratr Thomas je jistě svatý muž. Každý ví, že Tomáš je mužem světla.
Jistě nemohl mít na mysli bratra Elreda! Elred je často mrzutý. Ale když o tom tak přemýšlím, i když je pro lidi trnem v oku, když se na to podíváš zpětně, má bratr Elred prakticky vždycky pravdu. Často velmi velkou pravdu. Možná že rabín myslel vážně bratra Elreda.
Ale určitě ne bratra Philipa. Philip je tak pasivní, skutečná nula. Ale pak, téměř záhadně, má dar vždycky nějak být tady, když ho potřebujete. Prostě se zázračně objeví po tvém boku. Možná je bratr Philip Mesiáš.
Rabín samozřejmě nemyslel mě. Nemohl mě myslet. Jsem jen obyčejný člověk. Ale co když ano? Co když jsem já Mesiáš? Bože, já ne. Tolik bych pro tebe nemohl být, že ne?
Zatímco takto přemýšleli, staří mniši se k sobě začali chovat s neobyčejnou úctou při představě, že by někdo z nich mohl být Mesiáš.
Protože les, ve kterém se klášter nacházel, byl krásný, se stalo, že lidé stále občas přicházeli do kláštera na malý trávník na piknik, projít se po některé z jeho cestiček, a dokonce sem tam vstoupit i do zchátralé kaple se modlit a rozjímat. Když to návštěvníci dělali, aniž by si toho byli vědomi, cítili auru mimořádného respektu, která nyní pět starých mnichů obklopovala a zdálo se, že z nich přímo vyzařuje a dál prostupuje atmosférou celého místa. Bylo v tom něco podivně přitažlivého, dokonce podmanivého. Přestože téměř netušili proč, začali se lidé do kláštera vracet častěji na piknik, hrát si, modlit se. Začali přivádět své přátele, aby jim ukázali toto zvláštní místo. A jejich přátelé přiváděli své přátele.
Pak se stalo, že někteří z mladších mužů, kteří přišli navštívit klášter, začali více mluvit se starými mnichy. Po nějaké době se jeden z nich zeptal, zda se k nim může připojit. Pak se ozval další. A další. A tak se během několika let klášter opět rozrostl a stal se opět prosperujícím řádem. A díky rabínovu daru se z něj stalo živoucí centrum světla a duchovna v celé oblasti.
Comments